Když se Robert Kubica v červnu 2008 smál na stupních vítězů v Montrealu, zdaleka nešlo jen o radost z první výhry ve formuli 1.
O rok dřív na stejném místě proletěl bariérami takovou silou, že z jeho BMW zbyl jen vrak a trať ztichla v hrůze.
Hrozivá nehoda v rychlosti přes 300 km/h potvrdila bezpečnost monopostů a zároveň se Polák stal symbolem odhodlání. "Počítal jsem, že tohle byla moje konečná," přiznal později. Nebyla.
Jak fungovaly bezpečnostní prvky vozu při havárii v Montrealu:
Vyhrál. A to bylo poprvé. Ale ne naposledy, co se zapsal do dějin motoristického sportu jako muž, který překonal nemožné.
Druhá rána přišla v únoru 2011, tentokrát mimo okruh. Italská rallye Ronde di Andora měla být jen zahřívacím testem před sezonou. Kubica byl na vrcholu - rychlý, respektovaný, s předběžnou smlouvou podepsanou u Ferrari.
#F1 #AccaddeOggi nel 2011: incidente al #Rally Ronde di Andora per #Kubica. L'uso del braccio destro è compromesso pic.twitter.com/WoKDKyPWP7
— Duilio Colonna (@duiliocolonna) February 6, 2015
V Maranellu ho chtěli postavit vedle Fernanda Alonsa, což znamenalo jediné: stát se jednou z hlavních tváří nejslavnější stáje historie. Jenže pak přišel náraz do svodidel, která se jako nůž zabořila do kabiny Kubicovy škodovky.
"Ztratil jsem skoro celou pravou ruku. Věděl jsem to hned, když mě z auta vytahovali. Nepřál bych to ani nejhoršímu nepříteli," řekl později v rozhovoru pro Auto Motor und Sport.
Amputace části předloktí, nekonečné operace, roky bolesti. Ale Kubica to znovu nevzdal. Veřejnost se mezitím rozdělila. Část ho litovala, část odepsala. On mlčel. A trénoval. Ne s plány na návrat do formule 1 - tuto kapitolu považoval za uzavřenou -, ale s touhou znovu závodit.
A vrátil se. Nejdřív v rallye a nižších šampionátech, pak v roli testovacího jezdce F1, nakonec v roce 2019 i na samotnou startovní čáru s týmem Williams. Technicky slabé auto mu sice nedovolilo bojovat o body, ale jen samotná účast byla malým vítězstvím.
"Lidé si myslí, že když nevyhráváte, selháváte. Ale já jsem vyhrál tím, že jsem se vrátil," prohlásil tehdy.
Od té doby se držel ve světě závodů. Občas testoval, občas závodil. A když se loni rozhodl přestoupit do programu Ferrari v rámci vytrvalostního mistrovství světa, málokdo čekal velké věci. Jenže letos v červnu, čtrnáct let po své první výhře v Montrealu, stál znovu na nejvyšším stupni. Tentokrát v Le Mans.
Spolu s britským kolegou Philem Hansonem a Číňanem I-fejem Jiem ovládl elitní kategorii prototypů Hypercar a tím i celý nejtěžší okruhový závod světa. To vše ve voze Ferrari 499P provozovaném týmem AF Corse. Legendární trať, kde se vítězství počítá skoro jako titul mistra světa, se stala místem jeho znovuzrození.
"Tohle je největší moment mé kariéry. A možná i života. Po tom všem, co se stalo, je tohle splněný sen," řekl Kubica dojatě po dojezdu.
Vítězství v Le Mans je symbolem. Nejen proto, že přichází po tolika letech. Ale i kvůli příběhu. V roce 2021 na Circuit de la Sarthe málem vyhrál už s týmem WRT v kategorii LMP2, ale auto se zastavilo kousek před cílem. Teď se k trati vrátil s jiným vozem, jinou značkou a jinou motivací. Ale stále se stejným srdcem.
Kubica není jen závodník. Je to hollywoodská story. O lidské křehkosti i síle, o těle, které selhává, a vůli, která nepovolí. Je jedním z mála, kdo přežil dvě téměř smrtelné nehody, a přesto se vrátil do špičky.
V Montrealu mu zachránily život bezpečnostní prvky formule 1. V Itálii zase hodiny operací a ruce chirurgů. Ale v obou případech to bylo hlavně jeho vlastní rozhodnutí, že se nevzdá.
Kdyby měl někdo shrnout kariéru Roberta Kubicy jedním slovem, bylo by to právě tohle: nezlomný.
